Historie a mé vzpomínky
Jak jsem to viděl já :-)
Článek obsahuje informace získané z mnoha zdrojů - internet, písemná a jiná osobní komunikace s asi jednou stovkou vojáků základní služby a několika vojáků z povolání, kterým zůstal mozek. Dále moje vlastní zkušenosti z vojny z let 1995 - 1996 a ještě nově získané poznatky z občasných návstěv areálu od roku 2009 do současnosti. Neopisuji technická data ani letopočty. Uvítám kritiku či postřehy vedoucí k odstranění nepřesností nebo úplných závad. Většina informací kolujících po internetu vychází z let 1985 až 1992 a působí to tak, že se do 31.12.1999 vůbec nic nezměnilo především v oblasti techniky, sledování vzdušného prostoru nebo personálního obsazení. Nemohu popisovat fungování lidí na štábu, automobilní rotu nebo rotu týlového zabezpečení. Nevím nic o náročnější dvouleté službě před rokem 1990, kdy někteří jedinci odmítali poslušnost. Dnes to může vzbuzovat úsměv, ale ne každý to dal. Jeden chlapec mého čísla ani nedokončil přijímač a vzal si život v autoparku.
Po druhé světové válce vzniká a po dobu 40 let se průběžně vytváří celoplošný systém protivzdušné obrany státu. My se budeme věnovat hlavnímu úkolu a to je ochrana hlavního města Prahy před napadením ze vzduchu. Ještě do konce 50.let 20.století se používala k obraně protiletadlová děla. Počátkem 60.let již na scénu vstupují rakety vyráběné v bývalém Sovětském Svazu a začínají se budovat protiletadlové raketové oddíly (plro). Postupně se realizuje dvojitý obranný kruh celkem 19 palebných oddílů, přičemž 17., 18. a 19. plro se nacházel na jednom místě a byl pojmenován podle nedalekého města Dobříš. Do bojové činnosti byl nasazen při uvedení drnovského areálu do provozu a nebyl primárně určený k ochraně Prahy. Vojáci tomuto místu říkali Klondajk a pokud byste hledali na mapě, hledejte úplně nejbližší obec Drahlovice. Tento obrovský objekt budovalo po dobu 4-5 let až 2000 vojáků sloužící vlasti s podporou podniku Vojenské stavby. Každý oddíl se skládal ze tří objetků. Ubytování vojáků v části A, život a chod zajišťující prostory jako je kuchyně, ošetřovna, autopark a zásoby nafty v části B a vlastní bojová část C.
Palebné oddíly: 1.plro Přestavlky, 2.plro Kačice, 3.plro Zdejcina, 4.plro Stará Huť, 5.plro Bukovany, 6.plro Přehvozdí, 7.plro Vlkava, 8.plro Byšice, 9.plro Miškovice, 10.plro Jeneč, 11.plro Točná, 12. plro Velké Přílepy, 13.plro Přelíc, 14.plro Bratronice, 15.plro Mořina, 16.plro Mníšek pod Brdy a již zmíněný 17., 18. a 19. plro na Dobříši jako VÚ 5180.
Technické oddíly: 1.TO Chýňava, 2.TO Stará Boleslav
V srpnu 1975 byla ve Finsku podepsána mezinárodní smlouva, že bojové útvary nebudou umístěny v hlavních městech. Bylo třeba přestěhovat původní velitelské stanoviště z pražského kopce Vidoule. Nejúspěšnější lokací nového velitelského stanoviště se stal ze třech stran obehnaný prostor kopcem mezi obcemi Drnov, Zvoleněves a Podlešín nedaleko města Slaný. Drnovský areál byl budován od roku 1980 až do roku 1984. Plánovaná kapacita až 1000 vojáků. Od září 1984 se instalovala technika, především automatický systém velení. Prvotní náklady se vyšplhaly údajně na 500 milionů Kčs, což dnes odpovídá zhruba 10 miliardám Kč. Do samotné stavby bylo zapojeno množství vojáků základní služby, kteří zde pracovali = sloužili vlasti od rána do večera za stravu a ubytování (bližší informace ke stavbě mám slíbené). 1.května 1985 byl zahájen provoz nového velitelského stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády (plrb, VÚ 2516) a 56.radiotechnického praporu (rtpr., VÚ 4806). Radiotechnický prapor byl zrušen 31.12.1994 v rámci reorganizace radiotechnického vojska, na kopci mizí radiolokátory, současně zaniká 71.plrb a vzniká 41.plrb. Ta je postupně zredukována na čtyři protiletadlové raketové skupiny (1995) a končí se dvěma skupinami Dobříš a Drnov (1997). Provoz pro původní potřeby obrany státu byl ukončen 31.prosince 1999 a zaniká 41.plrb. 1.1.2000 vzniká nový svazek 44.prlb. Armáda opustila toto místo 31.5.2003 zrušením 44.plrb.
Pan Miro V. ze Slovenska byl u toho, když se Drnov stavěl. Zde jsou exkluzivně jeho vzpomínky na rok 1982.
“Do ČSĽA som narukoval v jesennom turnuse roku 1981. Po absolvovaní letištnej PŠ (výstavba a údržba letísk) v Olomouci, vo VÚ 7013 v Žižkových kasárňach, som bol prevelený v marci 1982 do VÚ 6377 Opatovice nad Labem. Asi po dvoch, troch týždňoch, ďalej prevelený na stavbu prísne utajeného objektu SŘLP spadajúceho v tom čase pod VÚ Slaný. Kasárne boli najšikovnejšie dostupne zo železničnej stanice Podlešín. Prípadne z občasného autobusového spoja do Drnova. Drnov v tom čase bola zrejme len osada bez potravín a každý štvrtok zásoboval autobus prestavaný na pojazdné potraviny. So šoférom sme mal dohodu, že na nás pokaždé čakal, kým sme cez pole nedobehli a neodobrali pravidelnú dávku dvadsiatich pív. Štvrtok bol pre záklaďákov voľnejší deň, nakoľko štvrtky boli kontrolným dňom a tých sa pravidelne zúčastňovali maršali sovietskej armády.. čo plne zamestnalo lampasákov a nemali čas na buzeráciu..
Najbližšie k Drnovu a svojim spôsobom, najďalej od stavby a hlavne štábu, bola Železiareň. Po mojom prvom príchode som bol šokovaný veľkým plechovým nápisom na jej priečelí v slovenčine, nakoľko väčšina osadenstva boli Mosťáci, Litviňováci a len málo nás bolo zo Slovenska. Bola to plechová búda, kde sa spracovávala (strihala a ohýbala oceľ do betónu). V letných mesiacoch sme tam radi trávili mnoho času. Vo vlhkom bunkri bolo chladno a množstvo potkanov. Každé ráno sa pracovný deň vlastne zahajoval práve poľovačkou na nich. Na stavbe pred hlavným vstupom (ktorý počas výstavby bola východná časť objektu) sme mali maringotku. Kúrili sme si elektrikou. A cez zimu sme si dokonca zo starej výbojky urobili horské slnko a v trenkách sme sa tam opaľovali ... všetci a to i lampasáci, vonku i v bunkri mrzli a my v trenkách v najtuhších mrazoch pred horským slnkom ... No jeden by to bol snáď i podpísal ... :-D
Organizačne bola celá stavba rozdelená na dve časti. Spodnú časť stavby ... kasárne, štáb, klub a neviem čo všetko, čo bolo takpovediac z tehál, stavali Vojenské stavby a teda PTP. My sme boli myslím tri roty v tých teskáčoch nad spodnou stavbou. Absolútna divočina to bola na začiatku. Sprchy boli ako v poľnom tábore .. drevená búda, do ktorej snežilo a fúkalo. Voda sa zohrievala v poľnej kuchyni... Až oveľa neskôr boli sprchy už murované, ale mimo ktorúkoľvek rotu .. väčšina lampasákov k nám bola prevelovaná za trest a teda si vieš predstaviť, čo to bolo za societu. Jediný rozumný bol veliteľ stavby v tom čase podplukovník Vyroubal. Absík, čo to niekedy asi (s ohľadom na jeho vtedajší vek) v 50tych rokoch podpísal .. inak to boli zväčša rôzny armádny skrachovanci a alkoholici, čoho dôsledok bol, že zásobovanie permanentne viazlo. Večne bolo málo železa do betónu a večne sme museli vyrábať na mieste oceľové prvky, ktoré mali byť, ale neboli včas dodané .. a tak som raz dostal s kamarátmi opúšťák za to, že som stihol zo Zvolenaku v stredu noci autogénom rozpáliť staré šasi Tatry 111 a na káre doviesť na stavbu íčko potrebné do konštrukcie. To muselo byť osadené pred pravidelnou štvrtkovou kontrolou maršalov ... zváral som to na poslednú chvíľu tak, že som obkročmo sedel na ramene žeriavu AB 063, s koncovou kladkou medzi nohami a pripútaný cez jedno stehno opaskom.. lebo nebol čas stavať lešenie ... len čo som dozváral a zliezol z toho žeriavu, tak som išiel pod sprchu a štábe ma čakal podpísaný opušťák samotným Vyroubalom ...
Cez zimu, ako mladí, sme mali najväčší problém s nedostatkom uhlia a tak nás mazáci posielali na vojenské stavby... tie boli celý čas vzorne zásobované všetkým potrebným, no PTPáci, ako bývalo zvykom, boli väčšina chalani s kriminálnou minulosťou a hádzali po nás i sekerkami bez ohľadu na to či ťa trafí do hlavy ... no bola to divočina... ale inak svojim spôsobom veget. I keď v porovnaní s predošlými útvarmi i z rozprávania ostatných chalanov, tvrdá mazácka vojna. No na oplátku sa zasa lampasáci príliš nestarali. Skôr naopak. Tento stav im vyhovoval. Zažil som tuším len raz, dvakrát, že by deveťák bazíroval na tom, aby boli večer vyhasnuté kachle... kúrilo sa do rána .. raz viem, že prišiel a nadával len kvôli tomu, že z komína šľahal metrový plameň ... ktosi prišiel na to, že dobre horia pásy izolačnej asfaltovej lepenky a v tom “papierovom” baraku to nebola vážne sranda.
Problém toho dlhého objektu bol, že sa v ňom počas stavby pomaly vymieňal vzduch. A tak omietky nechceli schnúť. Museli sme ich sušiť umelo. Pri zadnej bráne (západná časť objektu), za ňou ako som si všimol je dnes trafačka ... sme mali pristavenú starú zelenú oktávku pick up. Takú som pred tým ani potom nevidel ... a na korbe mala letecký motor, ktorý fungoval ako fén ... hadicami o priemere asi 30cm sme to ťahali po chodbách... no nikto nevedel koľko ten motor vlastne žere ... tak sme mali benzínu, že sme nevedeli čo s ním ... Chalani z bližšia i z ďaleka začali chodiť domou autami. No benzínu bolo stále hodne a tak sme začali uvažovať o ponuke a dopyte... V Želeniciach v krčme bola možnosť naturálne prebytky zameniť za pivo, vodku, či zelenú a ešte niečo i zarobiť ... a tak sme vlastne začali budovať to trhové hospodárstvo o hodne rokov skôr ako to bolo verejne odpískané.. Ďalšou skúsenosťou bolo, zistenie, že Veká poľná je rozmerovo šitá presne na 20 litrový kanister.. :-D
No a po omietkach sa začali montovať konštrukcie na kazetové stropy. Šokoval som v tom čase náčelníka tým, že som si na túto robotu vyfasoval teodolit a výšky v jednotlivých miestnostiach som vynášal ním. V tom čase nejestvoval laser a podobné úkony sa bežne robili len šlaufváhou (hadicovou vodováhou). No teodolitom boli stropy o dve tretiny skôr a presnejšie .. takže zasa opušťák :-)
No a ešte niečo k vychádzkam. Povolená posádka na vychádzky bol Podlešín a Želenice. Drnov i Zvoleněves boli zakázané, navyše v Drnove vlastne okrem kravína nič nebolo.. No ale kto by z nás rebelov chodil tam, kde je to povolené?! :-) Takže ja a pár kamarátov sme pravidelne navštevovali zakázané destinácie. Tí čo sa opovážili a išli na pivo do Zvoleněvsi boli vždy odchytení lietačkou a basa. No my sme chodili mimo posádku, ale i mimo lietačku. Leto sme trávili na kúpalisku v Kralupoch, no a na pivo takmer denne v Ješíne. Obec vzdialená vzdušnou čiarou cca 10km. A my sme to takou skratkou cez pole pravidelne poklusom absolvovali. Poklusom tam, dve, tri pivá a poklusom späť. Tá vzdialenosť nám vtedy vôbec nerobila problém. No a na zábavy do Velvar, alebo do Žižic. Tam sme raz takmer dostali od domácich nakládačku. Nad ránom sme odviedli baby čo do nich celú noc investovali domáci. No ušli sme len tak tak... ale dievčatá za to stáli.. Do rána sme si s nimi ešte krásne užili. :-) NO NÁDHERNÉ ROKY VÝSTAVBY :-)”
Při návštěvě tohoto místa zjistíte, že areál uvidíte pouze z jižní strany - omezeně z obce Podlešín anebo z protějšího kopce např. z obce Želenice, kde se nacházelo odlučné pracoviště patřící k velitelskému objektu. Odsud stále můžete spatřit budovy všech rot vojáků základní vojenské služby, budovu kulturního zařízení, učebny, štáb či jídelnu. Po pravé straně dnes uvidíte fotovoltaické panely, přičemž postupně zleva se zde dříve nacházely výstrojní sklady, kotelna s vysokým komínem, prádelna, prasečák a zcela vpravo pak vozový park a sklad pohonných hmot. Do areálu existovaly celkem tři oficiální vstupy. Z tohoto pohledu se vlevo náchází západní brána, vpravo pak východní brána a kdesi dole uprostřed podlešínská brána. Ta byla nejvíce používána vojáky základní služby - tudy se chodilo do Podlešína na vlakové nádraží nebo do místní hospody či do vzdálenější hospody v Želenicích. Většina vojáků ale jezdila za nejen pivní kulturou do Slaného. Nad západní bránou nelze přehlédnout nový kopec, který vznikl zásypem dřívějších bunkrů stanoviště RDM a radiolokátorů. Nad východní bránou se nacházelo stanoviště Cykloida. Další odlučné pracoviště bylo nedaleko od západní brány směrem na Slaný, dále již zmíněné radiotechnické stanoviště v obci Želenice, naváděcí stanoviště v obci Zvoleněves a vysílací středisko u obce Vítov. Všechna tyto pracoviště obsluhovali vojáci ze spojovací roty nebo roty bojového velení. Nyní se opět podívejte na budovy rot a hlavně budovu učeben - zde se nacházel hlavní vchod do podzemního bunkru pro vojáky. Vchod sloužil jako nejkratší cesta do sálu bojového velení a dalších prostor tzv. čisté části, kde se nachází různé sklady, malá Arma, sociální zařízení, místnost pro kouření, místnost pro odpočinek a spánek a další místa, kde sloužili vojáci spojovací roty (SR) a roty bojového velení (RBV). Ti byli služebně přítomni v sále bojového velení, ve kabinách vozů automatického systému velení, na spojovací uzlu, u dálnopisů atd. Jeden z vojáků základní služby zde sloužil jako provozní technik na Velíně technologického zařízení bunkru.
Než se pustíme do dalších detailů, připomínám, že popis vychází z mých vzpomínek na základní vojenskou službu a jsou vztažné k roku 1995 a 1996. Díky funkci, kterou jsem zastával a kam všude jsem se mohl dostat, mohu vytvářet tyto webové stránky. Dlouhodobá paměť mně slouží zatím velice dobře a vše jsem ještě podporoval deníčkem, který se nedochoval. Deníček se neztratil. Záměrně jsem ho vyhodil do sběru několik týdnů po odchodu do civilu, abych smazal stopy a už nikdy si to nepřipomněl. To nikdy trvalo skoro 25 let. Zápisky bych dnes jistě využil. Publikovat originál by to stejně asi nešlo, neb to bylo plné vulgárních výrazů např. zase tady dřepím jak pí.. už pět hodin, chce se mi sr.. a ten tlustej kretén (podplukovník) -jméno- tady furt leze. Neumím sdělit důvod, proč tvořím tento web, ale nejspíše to bude hluboká vzpomínka a částečně také jedinečnost takového objektu. Také trochu štěstí, že mě neposlali na odlučku nebo na palebný oddíl a že jsem na vojně nezažil prakticky skoro žádnou blbou zkušenost tj. ani debilní velitele ani debilní mazáky. Vojenství není v žádném případě můj koníček. Na vojnu jsem nešel dobrovolně, ale podle branného zákona. Na Drnov jsem přišel 3.7.1995, absolvoval jsem asi šest týdnů přijímač a do vojenské knížky mně napsali funkci starší spojař. Po přijímači jsem tedy nutně pokračoval na spojovací rotu, kde asi dva týdny probíhal spojařský kurz. V této době již docházelo k návrhům na rozdělení nováčků na místa, kde budou po celou vojnu. Bylo nás asi 20 a téměř nikdo neodešel na palebný oddíl. V tomto měli smůlu (nebo štěstí) dubňáci a říjňáci. Náš ročník doplnil stavy na všech odloučených pracovištích kolem objektu, asi čtyři byli určeni na službu dozorčích na rotě, jeden šel na telefonní ústřednu, dva jako spojaři do kopce (bunkru), kde jsem původně měl sloužit a byl jsem tam zaškolen. Jelikož jsem někam napsal, že se zajímám o počítače, elektrotechniku, elektroniku a servis téhož, byl mně přidělen sklad se spojovací technikou v zadní části spojovací roty. Získal jsem tak jen pro sebe prostor jednoho běžného pokoje, kde muselo často vedle sebe existovat až 16 vojáků. Nejprve se mně to příčilo, byla tam zodpovědnost a poměrně dost práce. Rovněž na mě byl veden nátlak, abych podepsal hmotnou odpovědnost za zařízení, což jsem však tvrdě odmítal a nakonec to na sebe vzal velitel čety. Teprve později jsem zjistil, kde všude se "moje" zařízení nachází, což nebyla zrovna výhoda, ale mít ten pokojíček byla výhoda obrovská (vesele jsem zde mohl kouřit, mít zde osobní věci, kazetový magnetofon, v nejvyšším utajení svůj počítač, dokonce jsem zde spal, občas pil pivo nebo si vařil a na své posteli v pokoji č.3 jsem spal možná 10x za celou vojnu). Mojí činností spojenou se skladem byla inventarizace a zajišťování oprav, drobné opravy na mobilní vysílací technice, přesuny této techniky, příprava a uvedení techniky do provozu, zajištění spojení s radiostanicí a další. Dále jsem dvakrát vedl spojařský kurz (v únoru a v květnu 1996). Chtě nechtě jsem musel pravidelně obcházet všechna odloučená pracoviště. Po zaškolení jsem také chodíval do prostor bunkru, přičemž jsem byl úplně všude od sálu bojového velení, v kabinách automatického systému velení, mezi spojaři, v celé čisté a také nečisté části bunkru. Dodávám, že také dost často s rejžákem, hadrem a kýblem a to zejména při sobotním hospodářském dnu, kdy se navíc prováděl úklid na Velíně technologického zařízení bunkru, za což jsem dostával opušťáky od milého majora Františka Lešenara. Za odměnu jsem byl na téměř půl roku jako dozorčí u vstupu do bunkru. Od 7.00 do 15.30 jsem sedával u stolku a po zbytek služby jsem byl k dispozici uvnitř kopce, kde jsem také spal. Služby to byly dlouhé a nudné a tak jsem tam chodil všude možně. Pouze 3x 4x mně byla přidělena služba dozorčího coby velitele stráže autoparku, kdy jsem přes noc každé dvě hodiny musel otevřít vrata autoparku, aby se mohli vystřídat psovodi. To bylo tuším lednu a únoru. Zhruba 10x jsem měl celodenní službu v kuchyni. V kopci jsem býval často odpoledne i mimo službu, což mně nějak bylo tolerováno i se spacákem. Měl jsem svůj klíč od vrat, což by mně asi tolerováno nebylo. Ale byla to obyčejná FABka.
Ačkoliv jsme byli raketové vojsko, na Drnově žádné rakety nebyly s výjimkou posledního tažení, kdy byl nedaleko Drnova vytvořen malý palebný oddíl v rámci protiletadlové raketové skupiny. Rakety se nacházely na protiletadlových raketových oddílech. K areálu se dalo běžně dojet automobilem třeba na návštěvu vojáka (pokud nebyl někde jinde nebo ve službě), každé ráno příjížděla civilní nákladní auta nebo dodávky s pečivem a další zásobování. Z toho bych usuzoval, že v polovině 90.let už to tak tajný objekt nemohl být. Nacházely se zde budovy rot VSK 1 a VSK 2 (výcvikové roty určené pro příjímač), SR (spojovací rota), RBV (rota bojového velení), RTZ (rota týlového zabezpečení), AR (automobilní rota) a ROT (rota oprav techniky). Všechny roty vypadaly naprosto stejně. Vestibul, stolek dozorčího a pomocníka dozorčího roty, kancelář výkonného praporčíka, kancelář velitele roty, schodiště do horního a dolního patra, přičemž se primárně využívalo horní patro. Zde kanceláře velitelů čet a dále pokoje 1 až 6, zbrojní sklad se samopaly a střelivem, záchody a umývárna, plechové šatní skříně. Totéž bylo ve spodním patře s drobnou změnou skladů pro konkrétní potřeby každé roty. V dolní části na konci již zmíněného schodiště byly dveře na malý dvorek, televizní místnost a učebna. Na výcvikové rotě nějakou dobu také fungovala Arma, což byl pro nováčky poměrně přínos. V každém pokoji mohlo spolu existovat až 16 vojáků základní služby. Tento stav určitě nebyl vždy naplněn na rotách po přijímači, ale v přijímači to tak bylo. Jeden jediný chrapoun nebo vypouštěč různorodých smradů způsobil katastrofu - ostatní vojáci usínali až po úplném vysílení. Okna pokojů byla situována na jih, takže se tam v horkých letních měsících nedalo vydržet. Zaznamenal jsem pouze malé plus v tom, že budíček byl až v 6.00, zatímco do práce jsem vstával před pátou :-D Mírně na jihovýchod od výcvikových rot byl výstrojní, chemický a ženijní sklad, prádelna a kotelna a výše zmíněná podlešínská brána. Zcela dole pak velká asfaltová plocha (buzerák) určená pro rozvičky, pořadová cvičení, rozličné nástupy, konaly se zde později také vojenské přísahy (rodiče a kamarádi měli v tento den do kasáren přístup) nebo se zde hrával fotbal či se zde posedávalo a pokuřovalo. Občas se za plotem objevovaly sociální pracovnice nebo rádodajky - někteří vojáci šli za plot a údajně nebylo výjimkou, že se některá taková slečna vyskytla i na rotě. Po cestě od západní brány byla po pravé ruce budova ošetřovny s lůžkovou částí. Po levé ruce pak tělocvična s vlastními sprchami, kulturní zařízení s kinosálem označené jako KLUB, kde byla další kantýna (Arma) se skladem, velká společenská místnost, sklad s audio video technikou, všeobecná opravárenská dílna, kanceláře velitelů a sklad s výpočetní technikou. Následovaly učebny, kanceláře velitelů Praporu zabezpečení velení, kde byl zároveň vstup do bunkru a stolek dozorčího objektu 01 tj. bunkru (moje zcela nejčastější služba na vojně). Do bunkru existuje ještě jeden vchod přímo z budovy štábu z mínus prvního patra, na jehož začátku byla malá komůrka pro dozorčího a dále pak dlouhé, poměrně úzké nahoru vedoucí schodiště, které vyústilo na chodbě těsně u hranice čisté a nečisté části bunkru. Tento vchod byl původním a hned vedle je dekontaminační smyčka. Během mých služeb byl využíván asi po dobu jednoho týdne, kdy se v novějším vchodě opravovala podlaha. Z prostor budovy učeben se dalo projít do budovy štábu a dále do jídelny vojáků z povolání, vlastně až do kuchyně. Kuchyně, jídelna vojáků základní služby a zásobování, to vše najdeme vpravo od při pohledu na vchod do budovy štábu. Ihned za tímto vchodem měl sídlo dozorčí útvaru a jeho pomocník. Cestou k východní bráně projdeme kolem věznice, strážnice, psince a dozorčího autoparku - tuto funkci zastával voják z povolání. Můžeme se vydat k východní bráně anebo ke garážím, dílnám a skladu pohonných hmot.
Stav v roce 2021. Většinově zachráněný bunkr, částečně po rekonstrukci s provozem Muzea protivzdušné obrany. Výše popsané budovy kasáren stále stojí. Tato část již nepatří spolku okolních obcí - byla prodána a je zbytečné uvádět podrobnosti. Vnitřní vybavení těchto budov rozhodně není v dobrém stavu a vše co se dalo vytrhat ze zdí, odnést a zpěněžit, je již delší dobu pryč. Všude je vidět, že to všechno zarůstá travou a stromy. Komín kotelny nenajdeme. Asfaltové nástupiště (buzerák) rovněž nenajdeme, nová plocha končí valem u bývalé podlešínské brány. Autopark a budovy skladů nenajdeme. Toto místo zaplnily solární panely, což je určitě lepší varianta. Celá severozápadní část, kde bývaly radiolokátory a spojení s PVOS Brandýs nad Labem zajišťující stanovistě systému RDM-12, se začala zasypávat v roce 2017 a nyní je dílo dokonáno nově vzniknutým kopcem, z jehož vrchu je vidět hora Říp lépe než kdy předtím. Severovýchodní část, bývalé stanoviště Cykloidy, se dá projít, občas tam potkáme nějaký domek a krematorium zvířat Věčná loviště. V blízké obci Zvoleněves si můžeme prohlédnout rybník Otrok, do kterého se odvádělo nadbytečné teplo při provozu bunkru. Z obce Podlešín byla přiváděna voda z nádrže či rybníku - v podstatě se nahoru čerpala voda z potoku pro další úpravu. Když se vydáme dále přes obec Knovíz, můžeme si zajet do obce Želenice. Zde uvidíme celý areál Drnova jako na dlani a z návsi můžeme pokračovat Horní ulicí na bývalé vysílací středisko. Bohužel do jeho prostor, především těch podzemních, se běžně nedostaneme.
Bunkr. Všemi jmenovaný a obecně vžitý název KOPEC. Rozloha 5500 m2, tři sekce ve třech nepravidelných patrech pod dvěma metry betonu, čistá a nečistá část, protiatomový kryt s dobou přežití až 27 dní, odolnost proti přímému zásahu výbušnou zbraní do 500 kg. 24 hodinové směny po různu rozmístěných vojáků základní vojenské služby a vojáků z povolání. Plný bojový stav 150 až 170 lidí. Běžná situace kolem 50 lidí, ale v odpoledních a nočních hodinách bylo štěstí někoho potkat. Naopak od rána do 15.30 zde byl zvýšený pohyb zejména vojáků z povolání. Kdo měl přístup, musel se bez vyzvání prokazovat kartičkou tzv. vstupka. Už při nějaké desáté službě dozorčího objektu 01 jsem se obvyklé osazenstvo naučil a jemným pohybem těla do strany jsem dosáhnul na tlačítko zvonku, které uvolnilo zámek mřížovaných vrat. Až na výjimky si nikdo nehrál na hlášení s prsty na čele. Velitel praporu zabezpečení velení a všichni jeho podřízení prostě řekli Dobrý den, nazdar a někteří významně mlčeli. Také se tam našlo několik "holek ze štábu" a ty nám říkaly Ahoj. Kousek za vchodem se šlo po schodech a odbočkou doprava se došlo na hlavní chodbu, kde jsou po levé straně dveře do sálu bojového velení. Chodba je kolem dokola ve tvaru obdélníku. Hned naproti dveřím sálu bojového velení byli za rudými dveřmi spojaři, pak ústředny, sklady s technikou a spací místnost pro spojaře a dozorčího. Pokračováním tímto směrem vede cesta do technologické části bunkru tzv. nečisté části. Oddělení je provedeno velkými silnostěnnými ocelovými vraty o váze snad 8 tun a zvýšenou silou je mohl otevřít jeden člověk. Tato místa byla vždy otevřená během sobotního hospodářského dne. Nyní musím opět vzpomenout na ikonického majora Františka Lešenara, který měl na zodpovědnost Velín pro obsluhu technologického zařízení. Díky němu jsem viděl i místa, kudy lezly myši. V té tzv. nečisté části najdeme rozvodnu, transformátory a měniče napětí, obrovskou nádrž na naftu (25 tisíc litrů) a na roštech sudy s další naftou, olejem atd. Vedle je strojovna čtyř diesel agregátů, které se měly rozjet v případě výpadku vnější sítě a především udržet energii v záložních akumulátorech. Krátkodobé výpadky pamatuji, nic se nerozjelo a v chodbě najelo bateriové nouzové osvětlení. Po obnovení se chodilo nahazovat jističe a celý bunkr se musel zkontrolovat. Pokud by nastal vyšší stupeň bojové pohotovosti, měly se tyto agregáty spustit a napájet celý bunkr, ale to se v mé době nikdy nestalo. Pak je tady strojovna vzduchotechniky, filtry a kompresorová stanice, bez toho by to nešlo. Stejně jsem se ale nikdy nezbavil divného pocitu, přirozené to nebylo. Za dalšími dveřmi jsou zásobníky na pitnou vodu. Po cestě zpět k sálu bojového velení jsou po levé ruce dveře, za kterými je původní vstup do bunkru, dveře s hermetickým uzavřením a opticky dlouhé úzké schodiště vedoucí až pod štáb. Potkáme také tzv. dekontaminační smyčku, kterou bylo nutné projít v případě vnějšího zamoření. Pokyny jsou nyní provedeny v novém nástřiku na nové výmalbě. Druhá taková smyčka byla za vchodem z budovy učeben.
Během služby, když nebylo do čeho píchnout, všechny časopisy jsem přečetl a snědl jsem i druhou svačinu a třetí večeři, jsme se scházeli se spojaři a s kluky z RBV, kteří byli na sále nebo v kabinách automatického systému velení. V kuchyňce jsme si dělali kafe, čaj, bývaly sušenky a občas taky vychlazené pivo z lednice. Občas se připojil i nějaký voják z povolání a bylo to tam na pohodu. Představa, že by takovou skupinku navštívil nějaký super důležitý lampasák a začal tam ohromovat vojenskými řády, byla spíše utopická. Musel by totiž zprcat i vlastní kolegy a být v roli samotného vojáka v poli. Toto chování a lidský přístup byl v kopci velmi důležitý a zcela se to odlišovalo od zbytku kasáren. Můj výkoňák se mně pořád ptal, proč chci do kopce i v sobotu a v neděli, uklízet tam a mít služby třeba i obden, řka, že je to tam samá guma. Netušil, že v kopci jsou zcela jiné modely gum. Vedle kuchyňky se chodilo kouřit do zelené místnosti s lavicí a popelníkem. Tedy většinou, protože popelníček byl i na kuchyňské lince a na lednici. A pak je v této části umývárna a záchody. Místo pro odpočinek dozorčího bylo naproti spojařům. V roce 2011 jsem se všiml, že cedulka byla na dveřích vedle spojařů. Asi se to stěhovalo. Zde bylo několik postelí, skříně, stolek a židle. Na stropě zářivkové světlo, kterým se během spánku nesvítilo a používalo se tlumené zelené světlo. Trochu světla přicházelo z chodby otvorem s mřížkou nad dveřmi. Samozřejmě se dala udělat tma jako v pytli. Čas jsem trávil i v nejvíce důležité místnosti, kterou byl Velín. No, vlastně včelín. Na včelíně se řídil technologický provoz celého bunkru a ve skřínce byly od všeho klíče. Občas se tady vyskytoval palubní inženýr a také technik. Nade všemi pak byl velitel, který zodpovídal za dodržování místních provozních a bezpečnostních předpisů a pořádku. A opět musím zmínit ikonického majora Františka Lešenara, který všem ten vojenský opruz zpříjemňoval, jak jen to šlo. Samozřejmě v tom dobrém. Na včelíně byl jeden nebo dva počítače PC AT 286 s černobílým monitorem a to pohodlně stačilo na hraní Wolfensteina nebo Prince of Persia. Včelín jsem znal celkem dobře - však jsem tady uklízel skoro každou sobotu celou místnost, odpočinkovou místnost, sociální zařízení a schodiště a k tomu jsem určitě vyfasoval i část obdélníkové chodby, kde je v současné době vystavena zelená raketa. Místnosti spojařů, dálnopisů, telefonní ústředny a nahravacích magnetofonů mahradila raketová expozice.
Sál bojového velení byl vyhrazen převážně pro vojáky z povolání a záklaďáky z roty bojového velení. Pro mě to byla taková tajemná temná místnost, kterou jsem občas viděl z nějaké budky směrníka, protože tam vedou zvlášť schody. V sále se sledoval a zakresloval vzdušný prostor nad celou republikou a částečně i v okolních státech. Něco takového nemohla absolutní většina lidí na vojně nikdy potkat. Na podsvícené planžety kreslili tzv. sklomrdi všeobecnou vzdušnou situaci a všechny znaky museli umět kreslit a psát zrcadlově zprava doleva. Měli vždycky žluté ruce. Druhá část sálu patřila dříve radiotechnickému praporu patřící pod VÚ 4806, který byl zrušen 31.12.1994. Z tohoto důvodu zůstaly v kasárnách dvě roty RTV A a RTV B nevyužité. Zde se vše sledovalo a zároveň se předávaly informace na další místa. Každý z deseti směrníků měl na starosti dva protiletadlové oddíly. Odsud také probíhala komunikace s automatický systémem velení, tedy 12 kabinami systému 5S99E SENĚŽ-E. Tento systém byl energeticky zásoben systémem PORI s vlastní rozvodnou. V případě výpadku elektrické sítě naskočilo až 8 diesel agregátů. Tady mě úplně děsí informace, že tato legrace by měsíčně stála až 20 000 litrů nafty. Systém zvládal ovládat palebné oddíly s raketovými systémy S-75, S-125, S-200 a S-300. Kabiny toho automatického systému se nacházely v hale v západní části bunkru. Na tomto místě mohou být zde uvedené informace nepřesné a zkreslené. Věřím, že se to časem doladí, až si to přečtě několik oslovených betatesterů, kteří u toho opravdu byli v různých časových obdobích.
Za mě je tady 100% informace, že vojenský i civilní vzdušný prostor nad Českou republikou a okolními státy se promítal na dva 21-ti palcové VGA monitory, pod kterými se nacházely velmi výkonné počítače - pracovní stanice Silicon Graphics. Tyto počítače byly v roce 1995 odhadem nejméně 10x výkonnější než nejrychlejší klasické PC AT počítače s procesory Pentium. SGI stojí např. za ještěry z Jurského parku. Běžel na nich unixový operační systém IRIX nevyžadující restarty. Důležitou vlastností tohoto OS je diskový filesystem XFS s vlastním validátorem. Pokud došlo k přerušení energie nebo výjimečnému pádu operačního systému a zrovna se v té době náhodou ukládal soubor a nestihla se zapsat jeho hlavička, naskočil po opětovném najetí operačního systému diskový validator. Ten projel celý pevný disk, opravil kontrolní součty a soubor buď zachránil dodatečnou hlavičkou nebo odstranil. Tuto podobnost najdeme také u filesystémů počítačů Commodore AMIGA. To je něco zcela odlišného než u tehdejších filesystémů Windows, kde se nejprve zapisovala hlavička a pak tělo souboru, což přinášelo obrovské problémy a často již restartu neschopná písíčka s MS-DOS a především Windows 95/98 atd. K tomu se váže jedna moje vzpomínka. IRIX je plně multitaskový systém, takže se tam každou chvíli pařily letecké simulátory, aniž by se narušil systém sledování. A jednoho večera to nejmenovanému staršímu operačnímu důstojníkovi padlo na držku. Disková validace nebyla nikdy otázkou několika vteřin, ale trvalo to skoro hodinu. V životě jsem neviděl více rozklepaného člověka, co s tím je, to bude ráno průser, počítač v hajzlu, nesledujeme vzdušný prostor. Vyměnil jsem vlastní zkušenosti za karton cigaret a armáda byla zachráněna :-D
Další mojí aktivitou byla spolupráce na připravované lokální kabelové televizi. Z budovy KLUBu se měl distribuovat televizní signál na jednotlivé roty a další místa. Nakonec to asi nedopadlo. Za tímto účelem se tam nakoupily videorekordéry, VHS kazety s akčními filmy z drsného prostředí a dvě drahá písíčka s Pentium 133 MHz a jednoduchou tzv. MJPEG (motion jpeg) videokartou Pinnacle miroVIDEO DC20 s kompozitním a S-Video vstupem a v rozlišení plného PALu 768 x 576 pixelů pro statický obrázek a 640 x 480 pro pohyblivé video. No určitě to nedopadlo dobře.
Zajímavostí dokladující připravenost Drnova úplně na všechno, byla příprava na vstup do NATO. Tak od poloviny dubna a do poloviny června 1996 jsem občas zažil vojenské zahraniční delegace. Tentokrát to nebyli Rusové, ale druhá strana. Do kopce samozřejmě chodili v doprovodu těch nejvyšších. Konečně jsem zblízka viděl, jak vypadá plukovník Čuma nebo bez výjimky všemi milovaný major Provazník. Nejvíce si pamatuji na španělskou delegaci, kde bylo více holek než chlapů. Ovšem přípravy byly klasické. Ke konci dubna se na týden zcela zastavil chod kasáren. Všechny volné ruce vyfasovaly nože, pilky na větve, nůžky na keře, motyčky, lopatky, smetáky, košťata, štětce, plechovky s barvami, štětky, kýble a sudy s bílou barvou pro venkovní nátěry, hadry a iron na okna a chyběla už jen zelená barva na trávník. Největší specialisti vyznačovali cesty - žlutou barvou vytvářeli stopy. Levá, pravá, levá, pravá. To aby každej blbeček věděl, že má střídat nohy, seno, sláma :-D
A kolik mě celá ta sranda stála? Řádnou dovolenou jsem si rozdělil na dvě části po dvou týdnech. První část jsem čerpal v listopadu 1995 a druhou část v březnu 1996. Za celou vojnu jsem obdržel jedenáct KVOPů (opušťáků na víkend), ale využil jsem pouze 3. KVOP jsem sice měl, ale od pátečního odpoledne do nedělního večera jsem se flákal po kasárnách, pařil jsem hry ve skladu nebo jsem se zašíval v kopci. Sedm KVOPů mně udělil mjr. František Lešenar. Vlakové spojení Podlešín - Kralupy nad Vltavou - Praha, Masarykovo nádraží, Praha hlavní nádraží a Plzeň a ještě tramvají v Plzni umělo vzít více než 6 hodin cestování. V praxi jsem se dostal domů v pátek nejdříve kolem 20. hodiny a v neděli už jsem musel v 17:23 odjíždět z plzeňského nádraží, abych nejpozději do půlnoci byl na Drnově. A co doma, když Amigu jsem měl na vojně? Stačilo po přísaze, před Vánoci a ke konci vojny pro civil. Cesta domů byla vždy hrazena armádou, druhou si voják zaplatil ze svého. V mém případě šlo asi o 120 Kč. Za dny, které voják nebyl na vojně a nebyla mu přiznána strava, dostal nejpozději do týdne při vyučtování peníze v hotovosti. To skutečně pokrylo cestu z Plzně a ještě mně zbylo na jedny cigarety. Další důvod proč nejezdit domů a domluvit si stravu za nevyužité lístky na oběd a na večeři. Za dovolenou byla finanční injekce zajímavější. Jako vojácí základní služby jsme dostávali měsíční služné. V roce 1995 to bylo za vojína asi 180 Kč. V roce 1996 nastal obrovský skok na 350 Kč a od března jsem měl asi 450 Kč za hodnost svobodníka. Průměrná mzda byla asi 5000 Kč čistého. Cigarety Petra 22 Kč v roce 1995, potom 25 Kč a jak začaly docházet peníze, musel jsem se spokojit se značkou Start - s filtrem dlouhé, krátké nebo zcela bez filtru. Občas byly krátké Marsky. Zřídka jsem chodil na vycházky a když, tak do hospody v Želenicích na 3 piva a párky místo večeře. Dva víkendy mě živil vajíčky s chlebem mladý poručík Roman J. Ze svého jsem nechal na vojně více 6500 Kč plus vratky za opušťáky a dovolenky a byla to dost bída. V přepočtu na rok 2021 se jednalo asi o 45 až 50 tisíc Kč. Služba vlasti :-D Z tohoto pohledu byla 18ti měsíční civilní služba mnohem zajímavější - měsíčně životní minimum asi 2200 resp. 2400 Kč, jedno hrazené jídlo ve službě (v nařízené práci), doprava zdarma, hezké vyspinkání, volné odpoledne a večery a možnost si přivydělat bokem. Při návštěvě v bunkru v zelené místnosti si na mě vzpomeňte :-D
A to nejlepší naposled. Dne 8.9.2021 se mně podařilo zavolat a spojit se s paní Ladislavou z Uničova. Představil jsem se a ubezpečil jsem jí, že nejsem žádný úřad, telemarketing ani jiný nabízeč. Vyložil jsem jí, o co mi jde. Aktivně se zapojila do rozhovoru a povídá: "No jó, to von je akorát na zahradě. Chcete s ním mluvit, že jo. Já tam jdu. Frantó, Frantó. Von mě asi nevidí, Frantó, volá Ti někdo z vojny, pojď si vzít ten telefón." Když holt to nejde přímo, musí se na to přes králíky, ženský a ideálně sousedku. Více než hodinu jsem si povídal s panem majorem Františkem Lešenarem. Bylo to skvělý :-)
